Mýtus bezpečné cyklistické cesty

Můžeme vést zcela jasnou analogii se zklidňováním dopravy ve městech. Pokud mají být města bezpečná, je potřeba promyšlenými metodami automobily zpomalit tak, aby se snížil rozdíl mezi jejich rychlostí a rychlostí ostatních uživatelů. V takovém případě je tedy záměr protikladný rychlostní komunikaci. Zatímco dálnice mají umožnit rychlý a plynulý pohyb pouze pro motorová vozidla, zklidněná doprava center měst má umožnit plynulou dopravu všem jejím účastníkům. Automobilům zde není umožněno nabrat na přílišné rychlosti.

To samé platí pro turistické cesty. Jenomže turistické cesty by nikdy neměly být analogií k rychlostním komunikacím. Nestavějí se proto, aby se cyklisté dostali z místa na místo co nejrychleji, ale proto aby nabyli krásných zážitků z přírody a krajiny. Jenomže přímé, široké, asfaltové cesty s obrubníky a příkopy cyklisty a jiné uživatele od přírody odtrhávají, místo aby je do ní vtahovaly.

Takové cesty také umožňují cyklistům jet rychle nejen absolutně, ale i relativně ke svým schopnostem ovládat kolo. I naprostý začátečník může dosáhnout dosáhnut značné rychlosti, zvláště pokud cesta vede z kopce. Co se ale stane, když se vyskytne nečekaná překážka nebo jiný uživatel cesty? Začátečník si s rychlostí nedokáže poradit a dojde ke kolizi.

Bezpečnost cesty pro cyklisty a ostatní uživatele tedy není dána povrchem a šířkou. Je dána:
1) rychlostí, které mohou cyklisté dosáhnout vzhledem ke svým schopnostem ovládat kolo
2) relativními rozdíly mezi rychlostmi, kterými se po cestě pohybují různé uživatelské skupiny
3) sklonem cesty.

Bezpečné cesty by tedy neměly být příliš široké a měly by se vinout svojí trasou mírnými křivkami. Nejenom, že tím lépe zapadnou do krajiny, ale pomůžou předcházet uživatelskému konfliktu.

Tomáš Kvasnička, ČeMBA